Během naší sedmé dovolené ve Skandinávii jsme s Hankou mluvili o tom, že když už jsme tam potolikáté, bylo by vhodné si domů dovést nějaký suvenýr typický pro tento kraj. Místní domorodci mívají na barákách často losí parohy, tak něco takového by se nám líbilo taky. Dali jsme si za úkol koukat při procházkách lesem po nějakých shozech.
Kempovali jsme kdesi ve středním Švédsku na pěkném plácku u jezera a šli se cournout po okolí. Po pár km se mezi stromy objevilo další jezero a u něj 2 chaty. Zašli jsme až k vodě a pokochali se výhledem na vodní plochu, z které vystupovaly malé ostrůvky, obrostlé stromy pěkně až k vodě. Bylo léto, nikde ani živáčka, nádherná pustina. Vraceli jsme se na cestu a já hodil oko na ty dvě chaty. Přístup k nim byl zarostlý vegetací, jednoznačně už tam léta nikdo nebyl. Do jedné bylo velkým oknem vidět zařízený pokoj se vším všudy. Z venku trčel klíč v zámku. Zaťukal jsem, zabouchal a potom zkusil otevřít. Bylo zamčeno. Klíčem nešlo hnout, zámek byl totálně zarezlý. Hanka sice hlasitě protestovala, ale šel jsem se podívat i na druhou chatku. Už z venku bylo vidět, že čtvrtina střechy se propadla dovnitř, určitě je taky opuštěná. Dveře nebyly zamčeny, tak jsem vešel. Vnitřek byl kompletně vyklizen, s vyjímkou starého omšelého gauče, nad nímž byly zavěšeny losí parohy. Né nějaký shoz, ale dobře udělaná trofej. Lebka seříznuta do roviny a přišroubována na lakované prkénko. Nějaký neumětel to ale natřel bezbarvým lakem, který stékal, až vytvořil ve spodních partiích loužičky. Po vyschnutí se lak zcvrkl, povrch se zkrabatil a zežloutl. Bylo to tak zpotvořený, že se majiteli nevyplatilo někam to stěhovat.
Opravit se dá takřka všechno, už jsem si poradil se složitějšími věcmi, já bych to bral. Doběhl jsem Hanku a pověděl ji o svém nálezu. No, to byla reakce. Ještě že v lese mimo nás nikdo nebyl. Šli jsme dál. Hanka pomalu tišila hlas a já si v hlavě srovnával, coby kdyby.
Zpáteční cesta vedla opět kolem chat. Byl jsem už rozhodnut, i když moje drahá polovička byla zásadně proti. Připadala mi jak prvnička, která by chtěla, ale zároveň ze strachu nechtěla. Instruoval jsem ji, že půjde ke karavanu samostatně, já za ní s velkým odstupem a jediné, co na ní chci, aby mi v případě, že by se objevila živá duše, dala znamení a já bych zmizel v lese. Trofej jsem ze stěny sejmul jako obraz, to šlo snadno. Když jsem ji ale držel v ruce, teprve se ukázalo, jak je to velké. Hodně velké, dá se říci – moc velké. To by mohl být problém. Šel jsem velký kus za Hankou, ale ta chtěla být odtud co nejrychleji pryč, tak metla, jako by ji někdo honil. Určitě si udělala osobní rekord na 4km. Chtěla to mít co nejrychleji za sebou. Pár set metrů od karavanu jsem svůj úlovek ukryl v lese, přeci jen stojíme na veřejném prostranství, kde by mě v tuto dobu mohl někdo vidět.
K večeru zastavila kousek od nás německá obytka. Bylo jasné, že tam chtějí nocovat. Počkal jsem tedy do půlnoci a vyrazil do lesa. Němci měli zataženo, nikde nikdo, čistý vzduch. Donesl jsem ten dáreček do karavanu a začali jsme řešit, kam to uložíme tak, aby to třeba zvědaví celníci na první pohled neviděli. Velký prostor je pod sedačkama. Tam se to ale nevešlo, o hodně. Co do skříně? Vykrámovali jsme všechno ven i s fochy. Tak sem ani náhodou. S tím jsme nepočítali. Zbývá auto. Protože se dovolená chýlila ke konci a v kufru už byla většina potravin vyžraná, vystěhoval jsem zbytek ven a vyzkoušel rozměry. Sláva, rozpětí parohů je stejné, jako šířka zavazadlového prostoru Mondea. Ještě je třeba to nějak zamaskovat. Měl jsem pláštěnku „pončo“, do té jsme to zabalili a umístili těsně za zadní opěradla. Přistrčili krabice od banánů s potravinama, nahoru nějaké ty zimní bundy a je to.
Hanka byla nervozní, nemohla se dočkat rána a hned po snídani pobízela k odjezdu. Nejraději by odjela už v noci. Večer na dalším stanovišti jsme ten poklad znovu vytáhli na denní světlo a teprve tam si to pořádně prohlédli. Tentokrát už oba. Následovalo focení, filmování, vyhlášení vítězů a tak. Když jsme se blížili k jižnímu pobřeží, bylo třeba rozhodnout, kterým trajektem se budeme vracet. Původně jsme chtěli jet přes Rostock, to vyjde kilometrově nejblíže, ale znamená to vylodit se na bývalém území NDR a tam jsou něktří celníci v přístavu stále ještě vycvičeni bývalým režimem, tedy dosti aktivní. Nehodláme nic riskovat a rozhodujeme se pro Puttgarten, tam celníci nebývají. Je to holt o 180km dál. Dopadlo to dle předpokladů a trofej jsme v pořádku dovezli až domů.
Následovalo odstranění bezbarvého laku, pracná to činnost, hodně pomohla chemie. Zbývalo vybrat doma to správné místo, kde na to bude dobře vidět a každé zhlédnutí nás potěší. A dělá nám to radost už devátý rok.
· Přidal/a Robert
dne 25.01.2017 17:41 ·
V Příběhy · 1 Komentářů ·
5959x Přečteno ·
[/b]
dne 25.01.2017 18:25